Leila Slimani
Isabelle Autissier
Andrei Makine
new yorker
Danielle McLaughlin
Jenny Erpenbeck
Hannah Arendtová
Roberto Bolaño
Saphia Azzeddine
Zygmunt Miłoszewski
Lena Andersson
Foto: Sergio Larrain
Roberto Bolaño
Jørn Lier Horst
Frank Tallis
Caitlin Moranová
Ingar Johnsrud
Jenny Offill
Petra Soukupová
Petra Soukupová
Katja Petrowskaja
Steven D. Levitt & Stephen J. Dubner
Olga Tokarczuk
Irvin D. Yalom
Tessa Hadley
Alexander Solženicyn
Shelly Kingová
Bye Bye Blondie
Virginie Despentesová
Amanda Prowseová
Frank Tallis
Jørn Lier Horst
Adam Phillips
Christiane F.
Oliver Sacks
David Lagercrantz
Ned Beauman

Z lásky k vám

Príbeh o tom, ako sa Kathryn snaží znovu vybudovať svoj život a zmieriť sa s deťmi, ktoré sa jej odcudzili. Povznášajúci román o vnútornej sile, priateľstve a húževnatosti ľudského ducha.

Kathryn Brookerová se dívala, jak z něj vyprchává život, přesvědčená, že spatřila jeho černou duši, jak mu vyklouzla z těla, vzápětí se propadla podlahou a klesala stále níž a níž. Opřela se na židli a zhluboka vydechla. Čekala, že se dostaví euforie, nebo přinejmenším úleva. Nepředpokládala by však ochromení, které ji teď celou prostupovalo. Představila si své děti, jak spí ve vedlejším pokoji, zavřela oči a přála jim hluboký, nerušený odpočinek, protože věděla, že toho si teď po nějakou dobu moc neužijí. Jako vždycky patřila její první myšlenka synovi s dcerou a tomu, co pro ně bude nejlepší.

Amanda Prowseová: Z lásky k vám 

preklad Lucie Mikolajková, HOST: 2015, 304 strán

Pokoj jí připadal úplně prázdný, navzdory zkrvavenému tělu uprostřed postele. Nálada byla pokojná, teplota tak akorát.

Kathryn projel drobounký záchvěv zklamání: čekala, že bude cítit něco víc.

Převlékla se do džínů a sportovního trička a klidně stála u postele, na níž leželo bledé tělo jejího muže. Naprosto rozvážně a poprvé v životě vytočila 999. Připadalo jí jaksi neskutečné, že uvádí do praxe, co si od nepaměti v duchu nacvičovala, i když v jejích představách dosud mimořádná událost znamenala dítě se zlomenou nohou nebo požár v prázdném sousedním domě, nic příliš dramatického.

„Tísňová linka, jakou službu potřebujete?“

„Dobrý den, no, já vlastně přesně nevím, jakou službu potřebuju.“

„Vy to nevíte přesně?“

„Myslím, že asi policii nebo sanitku, možná obojí. Nezlobte se, už jsem říkala, že to nevím přesně…“

„Můžu se vás zeptat, čeho se to týká?“

„Ach ano, jistě, samozřejmě. Právě jsem zavraždila svého muže.“

„Promiňte, cože jste? Tohle je hrozně špatné spojení.“

„Já vím, omlouvám se, pokusím se mluvit hlasitěji. Tady je vždycky mizerné spojení, i u místních hovorů. To proto, že jsem v ložnici a je tady strašně slabý signál. Můj syn si myslí, že je to možná kvůli těm vysokým stromům, co tu máme; jeden rok jsme je všechny úplně ořezali, ale nevzpomínám si, jestli se tím něco vyřešilo. Taky nám ruší signál počítače ze sousedního domu, chtěli jsme, aby se nám na to někdo přišel podívat, ale to je teď vedlejší. Jasně, ano. Říkala jsem, že jsem zavraždila svého muže.“

~

Kathryn zamžikala na bzučící zářivku, která jí blikla nad hlavou: potřebovala by vyměnit. Teď ji jenom rušila, ale brzy by jí mohla začít jít na nervy.

„Udělalas to?“

Roland Gearing se naklonil přes stůl, opřel se o roztažené prsty a zdálo se neuvěřitelné, že ty malé pyramidky rukou dokážou udržet váhu jeho svalnatého těla. O stupeň ztišil hlas; věděl, že na tohle se musí zeptat, a přesto měl strach, co mu odpoví.

„Jestli jsem to udělala?“

„Ano, Kathryn, bylas to ty?“

Stále jí hleděl do očí, doufal, že v ní vzbudí důvěru, snažil se z ní dostat upřímnou odpověď. O lhaní toho věděl spoustu a spoléhal na svou intuici. Za léta praxe se naučil, že je třeba pečlivě sledovat zorničky vyslýchané osoby.

„Na tohle bych se normálně takhle v začátku vyšetřování neptal, ale jako tvůj přítel — a taky jako Markův přítel — mám pocit, že musím. Rozumíš mi?“

„Ano, jistě, samozřejmě. Chápu.“

Po tváři se jí mihl letmý úsměv, ukazováčkem a palcem si shrnula pramen vlasů nejprve za levé a pak za pravé ucho.

Její klid a vyrovnanost ho znervózňovaly: neprojevovala ani náznak hysterie nebo strachu, které tahle setkání obvykle doprovázely. Ženy v podobných situacích bývaly často téměř šílené hrůzou, hněvem či strachem z nespravedlivého zacházení. Kathryn ale působila úplně pokojně.

Vybavila si skelný pohled v manželových očích. Jak mu prsty klouzaly a bloudily, když marně zápolily s tou neviditelnou šňůrou na krku, která mu bránila dýchat. Nakrčila nos — v nosních dírkách jí pořád lehounce ulpíval železitý pach Markovy prýštící krve. Ten pach ji zároveň znechucoval i uklidňoval. Jako by vzadu v ústech cítila její chuť. Nepokusila se mu poslední okamžiky života nijak ulehčit, nenabídla mu žádná slova útěchy. Vlastně se usmála, jako by věděla, že on to zvládne, že je to pořád ten silný, schopný chlap, který umí nařezat dříví, vymalovat zeď a dát ránu.

Možná si i tichounce pobrukovala nějakou melodii, jako by tu nad ním nepostávala v horečné touze být svědkem smrti, jíž skončí celá tahle odporná kapitola jejího života. Když konečně promluvila, měla v hlase nenucenou lhostejnost.

„Žádný spěch. Mám moře času, nečeká mě žádné zařizování a před sebou mám celý život. Co se slíbí, musí se splnit.“

Pod rouškou uštěpačného pragmatismu jí srdce zasténalo úlevou.

„Už nemám moc času.“

Hlas se mu vytrácel ve slábnoucí šepot. Poslední slova ze sebe vyrazil se zbývajícími útržky dechu.

„Moc pomalu… bolí… Za to zaplatíš!“

Vymazala si ta slova z hlavy, ještě než je dořekl. Nikdy se o ně s nikým nepodělí, nevysloví je ani si je nebude pamatovat.

„Ale Marku, já už přece zaplatila.“

Sklonila se až k němu a s tváří jen pár centimetrů od jeho se nadechla smrdutého vzduchu, který vydechoval, sdílela s ním ten nepatrný prostor, kde se život úporně drží až do samého konce. Kathryn žasla nad schopností lidských tvorů lpět na přítomné chvíli. Přes očividnou marnost to bylo velmi působivé, až fascinující.

„Ano. Ano, udělala jsem to, Rolande. Já sama.“

V tom přiznání byl náznak hrdosti, jako by mluvila o nějakém úspěchu. Rolanda to nesmírně vyvedlo z míry. Zavrtěl hlavou. Pořád nebyl ochoten ničemu uvěřit, i po tom, co viděl, a poté co vyslechl její doznání. Pohlédl do půvabné tváře pečlivě upravené ženy středního věku naproti sobě. Stejné ženy, která mu servírovala jednohubky na podnosech vyložených zdobenými ubrousky, dolévala mu překapávanou kávu a nabízela domácí koláč. Jednoduše to do sebe nezapadalo. Byla vdaná za Marka Brookera, muže, jehož měl rád a obdivoval. Muže, jemuž svěřil vzdělávání své jediné dcery.

Roland zvolna vydechl a poškrábal se na bradě, kde ho dorůstající strniště nejvíc svědilo. Horko a stísněná nálada ve výslechové místnosti jeho citlivé pleti rozhodně neprospívaly. Toužil jít domů a dát si sprchu. Nebo ještě lépe, toužil celý tenhle den přetočit na začátek a nezvednout ve tři hodiny ráno ten telefon, který jeho rodinu vyruší z odpočinku a zdevastuje celou místní komunitu, jak ji až dosud znal.

Kathryn vycítila jeho podráždění, protože věděla, jak rád si pospí. Představila si ho, jak v ten večer přišel domů, vychutnal si pražmana se zeleninou vařenou v páře a sklenkou vychlazeného bílého, když už předtím strávil hodinu v posilovně, aby si udržel ploché břicho. Ani jednoho z nich by nenapadlo, že zakončí šábes právě takhle, v tuhle ospalou hodinu, u stolu naproti ní na policejní stanici ve Finchbury, v marném přemítání, co se to sakra vlastně děje.

„Určitě chceš mluvit se mnou?“ pobídl ji.

Sako na míru šitého obleku se mu rozevřelo, takže vykoukla zářivě růžová hedvábná podšívka. Kathryn si představila, jak si z něj kvůli tomu ostatní policisté utahují, ale znala Rolanda dost dobře a věděla, nakolik mu záleží na upraveném vzhledu, takže jí bylo jasné, že mu jejich poznámky budou ukradené. V životě by se neukázal v laciné zmačkané konfekci, jakou nosívali někteří jeho kolegové. Vybavila si, jak ho jednou zaslechla stěžovat si Markovi, že přišel o uniformu, což byl nevyhnutelný důsledek kariérního postupu a povýšení na šéfinspektora. Nesmírně ho těšilo leštit knoflíky, cídit boty a odstraňovat žmolečky z vlněného kabátce. Všimla si, jak si přejel dlaní po břiše a zjevně si užíval dotek nažehlené bílé košile na kůži.

„Ano.“

„Víš určitě, že s někým cizím by to pro tebe nebylo snazší?“

Zaznamenala, jak se mu v očích na okamžik blýskla naděje.

„Jsem si jistá, Rolande. Děkuju, že se ptáš, ale nechci mluvit s nikým jiným než s tebou, a moc si vážím toho, že jsi přišel, i když ses kvůli tomu nemohl dospat, opravdu.“

Jako by to vůbec nechápala. Chovala se, jako by ho sama pozvala, jako by ho ve skutečnosti nevytáhli nad ránem z postele kvůli prvnímu podezření z vraždy v jeho rajonu za osmnáct let. Hlas se jí ani nezachvěl, neprojevovala nejistotu, nezdála se být nervózní. Seděla s rukama úhledně složenýma v klíně. Vypadala tak klidně, jako by byla v čekárně u doktora.

Roland už byl u policie dvacet let. Za tu dobu viděl spoustu věcí — strašlivých, nespravedlivých i vtipných. Ale tohle? Vůbec to nedávalo smysl, bylo to šokující. Ohromilo ho to, otřáslo jím to.

„Připadáš mi hrozně klidná na to, co se stalo.“

Napadlo ho, jestli náhodou není v šoku.

„Víš co, to je zvláštní, že to říkáš, protože já opravdu jsem klidná. Jsem naprosto v klidu.“

„To mi právě dělá starost.“

„Ale Rolande, to vůbec nemusí, opravdu ne. Skoro jsem zapomněla, jaké to je! Vlastně mám dojem, že jsem se takhle necítila snad už od dětství. To byla tak krásná doba, žádné starosti, ale zato spousta lásky. Měla jsem nádherné dětství, nádherný život. Nebyla jsem vždycky taková jako teď, víš?“

„Jaká?“

„No, však vidíš… vystrašená, nervózní, uzavřená. Byla jsem hrozně odhodlaná. Ne nějak zvlášť živá nebo divoká, ale v koutku duše jsem věřila, že mi může patřit svět, že budu razit nové cesty. Myslela jsem, že dokážu tolik věcí. Rodiče mi vždycky říkali, že pokud chci něco dokázat, jediný limit je moje vlastní představivost, a já jim věřila. Teď už jsou oba mrtví a já na ně moc často nemyslím.“

„Proč ne?“

Zhluboka vydechla.

„Po pravdě řečeno, Rolande, vždycky jsem věřila, že mrtví nad námi nějakým způsobem bdí, že nás možná můžou i chránit. Pokud mě moji rodiče odněkud sledují, tak se hrozně stydím za to, na co se museli dívat, je mi hanba z toho, co se ze mě stalo. Na druhou stranu, kdyby mě z toho svého nebeského balkonu mohli ochraňovat, proč to neudělali? Už ani nevím, kolikrát jsem prosila o pomoc, modlila se, a úplně zbytečně. Takže už se tím radši nezatěžuju. Je to hrozně matoucí a já už jsem i tak byla zmatená dost.“

„Jestli jsi to byla ty, Kathryn, pak se musím zeptat, proč vlastně. Proč jsi to udělala?“

S drobným pousmáním, jako když si není jistá, kde začít, ale ví, že musí, Kathryn beze spěchu formulovala odpověď.

„Ve skutečnosti je to docela prosté. Udělala jsem to, abych mohla povědět svůj příběh a nemusela se přitom bát.“

„Příběh?“ nechápal Roland.

„Ano, Rolande. Potřebovala jsem povědět svůj příběh dětem, naší rodině, přátelům i všem okolo, ale beze strachu.“

„Beze strachu z čeho?“

Poslouchal ji už drahnou dobu, a stejně tomu ani za mák nerozuměl.

Uniklo jí drobné zasmání. A zároveň jí po tváři sklouzla neočekávaná slza.

„Bože, Rolande, vůbec nevím, kde začít! Strach z bolesti, ze smrti, ale ze všeho nejvíc strach, že zmizím někde uvnitř sebe a už nikdy se nevynořím. Já už ani netuším, kde je ta osoba, kterou jsem bývala. Jako bych se rozplynula v nic, jako bych celou dobu žila mimo společnost, i když jsem její součástí. Můj život mi připadal tak bezvýznamný, jako by nezáleželo na tom, co se mnou bude. Jsem už neviditelná. Kolikrát promluvím a vůbec nikdo mě neslyší. Dneska se stalo něco, co mě změnilo, Rolande. Nemůžu říct, že by to bylo něco ohromného, převratného nebo snad nějak zvlášť nezapomenutelného, ale stalo se to a já věděla, že už toho mám dost. Přišel čas, můj čas.“

Hloubal nad jejími slovy a rozhodl se, že se raději ještě nebude ptát, co bylo to „něco“, které ji změnilo.

„Musíš si pořádně rozmyslet, co říkáš, Kathryn. Rád bych, abys opravdu důkladně zvážila, co řekneš a komu to řekneš. Cokoli odteď vyslovíš nebo uděláš, pro tebe může mít dramatické následky. Každá sebemenší podrobnost, kterou vypustíš z pusy, se zaznamená a bude mít dopad na tvoji budoucnost.“

Zase ten kratičký smích.

„Bože můj. Moje budoucnost? To je taky zvláštní: že teď už nemusím nijak zvlášť důkladně o ničem přemýšlet. O všem už jsem přemýšlela. Měla jsem na to celé roky.“

Roland se odmlčel, v duchu zvažoval všechny možnosti a snažil se rozhodnout, jak bude nejlepší postupovat dál. Náhle vykulil oči. Jedna možnost by tu pro ředitelovu manželku byla.

„Myslím, že by bylo dobré, aby tě viděl doktor, Kathryn. Ve tvém vlastním zájmu.“

„No jo, jasně! Nejspíš psychiatr, že? Ale klidně. Uvidíš, jak dobře umím dát na návrhy, souhlasit s tvrzeními a plnit příkazy. Já už vlastně ani nevím, jaký je mezi tím rozdíl! Ale měla bych tě varovat, že po pečlivém zhodnocení a diagnóze mého stavu ti dotyčný doktor napíše dlouhatánskou a drahou zprávu, z níž vyplyne, že jsem zcela příčetná, rozumná osoba a že mám absolutní kontrolu nad svým jednáním. Pravda je taková, že jsem jednala naprosto samostatně, s plným vědomím a pochopením svých činů a jejich důsledků. Ale prosím, nech si to potvrdit od někoho, komu za otáčecím křeslem visí zlatě orámovaný diplom, jestli ti to pomůže.“

„Tady nejde o to, co pomůže mně! Kristepane, Kathryn, napadá mě jedině, žes utrpěla nějaké nervové zhroucení a žes jednala v pominutí smyslů, ať už dočasném, nebo trvalém.“

Tomu se zasmála.

„Dočasném, nebo trvalém? To je dobré. Ale skutečnost je taková, Rolande, že říkám pravdu a říkám ji s jasnou myslí. Můžu ti něco povědět?“

Modlil se, aby se mu dostalo nějakého rozumného zdůvodnění, faktu, bezvýznamné podrobnosti, čehokoli.

„Ano, ano, jistě.“

„V uplynulých dvaceti letech byly chvíle, kdy mi klidně mohlo úplně přeskočit, kdy se všechno zdálo tak bezútěšné a smutné, že jsem si říkala, jestli by nebylo jednodušší prostě se propadnout do deprese a ode všeho utéct. Ale ať mě to lákalo sebevíc, dva důvody mi vždycky zabránily se tomu poddat. Dominik a Lydie. Kvůli nim jsem se snažila zůstat příčetná a vydržet. Nebyla bych jim moc platná, kdyby mi tak trochu strašilo ve věži. Ale byl to boj, to musím přiznat. Den co den jsem se koukala na svůj vyšinutý výraz v zrcadle a říkala si, jakou dobu tu fasádu ještě dokážu udržet. Nakonec se ukázalo, že pěkně dlouho!“

Zasmála se, krátce a nepřirozeně.

Roland na ni zíral v přesvědčení, že navzdory všemu ujišťování jí opravdu přeskočilo.

„Musím říct, Kathryn, že jako tvůj přítel, ne jako šéfinspektor, o tebe mám starost, opravdu.“

Opět ho přerušil její smích. Povzdechla si, s mírným zakolébáním si z rukávu svetříku vytáhla vlhký kuchyňský ubrousek a otřela si oči a nos.

„Promiň, Rolande. Já vím, že bych se neměla smát. Jsem trochu rozhozená. Posledních osmačtyřicet hodin bylo dost náročných.“

To bylo vskutku slabé slovo, ale ani jeden z nich to nekomentoval.

„Směju se, protože uplynulých osmnáct let jsem toužila po tom, aby si o mě někdo dělal starost, aby mi někdo pomohl. Ale teď, poprvé od mojí svatby, si o mě nikdo dělat starost nemusí, protože jsem konečně v bezpečí.“

vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk    facebook Pridať na FaceBook    print Vytlačiť

Najčítanejšie články

Najčítanejšie články za posledných 7 [30] dní

Inzercia