Elena Ferrante
Hamid Ismailov
Christine Angot
Leila Slimani
Isabelle Autissier
Andrei Makine
new yorker
Danielle McLaughlin
Jenny Erpenbeck
Hannah Arendtová
Roberto Bolaño
Saphia Azzeddine
Zygmunt Miłoszewski
Lena Andersson
Foto: Sergio Larrain
Roberto Bolaño
Jørn Lier Horst
Frank Tallis
Caitlin Moranová
Ingar Johnsrud
Jenny Offill
Petra Soukupová
Petra Soukupová
Katja Petrowskaja
Steven D. Levitt & Stephen J. Dubner
Olga Tokarczuk
Irvin D. Yalom
Tessa Hadley
Alexander Solženicyn
Shelly Kingová
Bye Bye Blondie
Virginie Despentesová
Amanda Prowseová
Frank Tallis
Jørn Lier Horst
Adam Phillips
Christiane F.

Dítě apokalypsy

Bye Bye Blondie

V románe francúzskej autorky poněkud dezorientovaná Lucie asistuje při pátrání po zmizelé dospívající dívce. Vyšetřování vede záhadná osoba přezdívaná Hyena a Lucie je po watsonovském způsobu neustále fascinována a často také frustrována efektivitou a někdy až přílišnou přímočarostí, s jakou její kolegyně k případu přistupuje.

Paříž

Není to zas tak dlouho, co mi bylo třicet. Mohlo se stát cokoli. Stačilo udělat ve správnou chvíli správný rozhodnutí. Často jsem měnila práci, neprodlužovali mi smlouvy a já ani neměla čas se tím zatěžovat. Na svou životní úroveň jsem si stěžovat nemohla. Málokdy jsem bydlela sama. Roční doby se střídaly jak pytlíky bonbonů — byly barevné a daly se snadno vyzobat. Ani nevím, kdy jsem se přestala usmívat.

Dneska mám stejný plat jako před deseti lety. Svého času jsem si myslela, že s tím vyjdu. Po třicítce se tempo nějak zvolnilo, vítr, co mě hnal dopředu, se utišil. Vím, že až přijdu příště na pracák, tak budu dospělá žena bez vzdělání a bez kvalifikace. A proto se držím toho místa, které mám, jako by na něm závisel celý můj život.

Jdu pozdě. Agáta, ta mladá operátorka, si poklepává prstem na hodinky a mračí se. Má na sobě zářivě žluté punčocháče a obrovské růžové náušnice ve tvaru srdíček. Je jí aspoň o deset míň než mně. Asi bych měla její rozmrzelé povzdechnutí, že mi nějak moc dlouho trvá, než si sundám kabát, mlčky přejít, ale místo toho vyžbleptnu nějakou nesrozumitelnou omluvu a letím zaklepat na dveře k šéfovi. Z jeho kanceláře je slyšet nepřetržitý chraplavý křik. Leknutím couvnu o krok zpátky. Pohledem se ptám Agáty, která se zašklebí a zašeptá: „To je paní Galtanová, čekala na vás u vchodu už ráno, než jsme otevřeli. Deucené ji tam na sebe nechává ječet už dvacet minut. Rychle tam běž, to ji zklidní.“ Mám chuť se na fleku otočit, zmizet po schodech pryč a nikomu nic nevysvětlovat. Místo toho ale zaklepu na dveře a oni mě uslyší.

Protentokrát se Deucené nemusí dívat do papírů, které se mu válejí na stole, aby si připomněl, jak se jmenuju.

— S Lucií Toledovou se znáte, právě byla…

Nemá šanci větu dokončit. Klientka ho přeruší a zařve:

— Kdes byla, ty krávo?

Nechá mi dvě vteřiny, abych vstřebala verbální úder pěstí, a hned pokračuje dál a ještě přidá na hlasitosti:

— Víš, kolik ti platím, abys ji neztratila z očí? A ona ti zmizí? V metru? V METRU, náno pitomá, tobě se dokonce podařilo ztratit ji v metru! A ještě čekáš půl dne, než mi o tom dáš vědět? To už mi dřív zavolali ze školy! Připadá ti to normální? Máš snad pocit, že jsi svoji práci odvedla dobře?

Tuhle ženskou snad posedl ďábel. Ani nemusím vyvíjet nějakou aktivitu, vůbec ji nezajímám. Okamžitě se obrátí zpátky k Deucenému:

— Proč Valentinu sledovala tahle blbka? Nemáte snad v zásobě nikoho schopnějšího?

Šéf se nesnaží nic zeširoka vysvětlovat. Pod nátlakem okolností se za mě postaví.

— Mohu vás ujistit, že Lucie patří mezi naše největší opory, má velké zkušenosti z terénu a…

— A vám přijde normální ztratit patnáctiletou holku na cestě, po který chodí den co den?

S Jacqueline Galtanovou jsem se poprvé setkala před deseti dny, když jsme s ní začali pracovat. Krátce střižené, dokonale upravené blond vlasy, jehlové podpatky, červené podrážky. Byla to chladná žena, na svůj věk pěkně vyspravená, s velmi jasně formulovanými požadavky. Nenapadlo mě, že při sebemenším náznaku potíží se stane obětí Tourettova syndromu. V důsledku zuřivosti se jí prohloubily vrásky na čele a botox jaksi prohrál. V koutcích rtů se jí leskne bílá pěna. Chodí pořád dokola po kanceláři a její široká ramena se křečovitě otřásají.

— A JAK jste to dokázala, krávo pitomá, že se vám ztratila v METRU???

Tohle slovo ji vzrušuje. Deucené naproti ní se zmenšuje. Dělá mi radost, když vidím, jak se scvrkává, zrovna on, který si nikdy nenechá ujít příležitost, aby si zahrál na tvrdýho frajera. Jacqueline Galtanová improvizuje kulometný monolog, jak ji zrovna napadne, takže zaútočí na moji nevymáchanou hubu, na moje špinavý hadry, na mou neschopnost dělat svoji práci, která přitom vůbec není těžká, a na nedostatek mé inteligence, který se jasně projevuje ve všem, co dělám. Soustředím se na Deuceného holou lebku, posázenou obscénními chomáči tmavých vlasů. Šéf má krátké hnáty, roste mu pupek, není si sám sebou příliš jistý, a tak se k podřízeným s oblibou chová drsně. V téhle chvíli je ale ochromený strachem. Přisunu si židli a posadím se stranou. Klientka nabírá dech a já toho využiju, abych se vmísila do hovoru.

— Všechno se to seběhlo hodně rychle… Nenapadlo mě, že by se Valentina mohla ztratit. Vy si myslíte, že utekla?

— Podívejte, dobře že o tom mluvíme. Byla bych hlavně ráda, kdybych se o tom aspoň dozvěděla, když už vás platím.

Deucené rozložil na stole několik fotek a zpráv. Jacqueline Galtanová namátkou vezme dvěma prsty jeden list s hlášením, jako by brala do ruky nějaký mrtvý hmyz, letmo se na něj podívá a zase ho odhodí na stůl. Její červeně nalakované nehty jsou dokonalé. Omlouvám se:

— Požádala jste mě, abych Valentinu sledovala, abych podávala zprávy o jejím pohybu, o lidech, se kterými se stýká, a o jejích aktivitách… Ale nikdy mě ani nenapadlo, že by se něco mohlo stát. To nejsou stejné postupy, jestli rozumíte, jak to myslím.

Začne plakat. To je to poslední, co nám ještě chybělo.

— Je strašné, když nevíte, kde je.

Deucené uhýbá jejímu pohledu a zaraženě zablekotá:

— Uděláme všechno, abychom vám ji pomohli zase najít… Ale jsem si jistý, že policie…

— Policie? Myslíte, že je to bude zajímat? Je akorát tak zajímá, jakou novou zprávu budou moct zveřejnit v médiích. Ti mají v hlavě jedinou myšlenku: mluvit s novináři. Opravdu si myslíte, že Valentina potřebuje publicitu? Je to podle vás ten nejlepší způsob, jak vstoupit do života?

Deucené se obrátí na mě. Byl by rád, abych navrhla nějaký postup. Ale já přitom byla první, koho ten den ráno překvapilo, že jsem ji nenašla v kavárně naproti škole. Klientka se zase ozve:

— Uhradím náklady. Sepíšeme dodatek k původní smlouvě. Nabízím odměnu pět tisíc euro, když ji přivedete do čtrnácti dnů. Ale když nebudou žádné výsledky, udělám vám peklo na zemi. Máme kontakty a dokážu si představit, že taková agentura, jako je ta vaše, nemá zrovna zájem o spoustu kontrol… to by bylo jistě mrzuté. A to nemluvím o špatné reklamě.

Při posledních slovech se podívala nahoru a svůj pohled zabodla Deucenému do očí. Byl to dost hezký pohyb, takový pomalý, jako by se člověk ocitl v černobílém filmu. Na tom gestu musela makat celej život. Znovu se naklonila nad složku vybraných zpráv ze sledování. Ty papíry na stole jsou z mé složky. A zjevně to nejsou jen věci, které jsem dala dohromady během včerejšího dne a večera, ale jsou tam i věci, které si sami přinesli z mého auta. S někým, jako jsem já, není třeba se příliš obtěžovat: evidentně museli přijít na to, že jsem přinesla všechno a že jsem na nic nezapomněla a nic jsem neschovala. Několik hodin jsem strávila tím, že jsem vybírala důležité věci, třídila je, oni v tom totiž měli děsný bordel, a teď je to najednou všechno tady: od účtu z kavárny, kde jsem na ni čekala, až do poslední její fotky, kterou jsem udělala, a to včetně těch, na kterých není vidět nic víc než kus její ruky… Taky způsob, jak mi dát najevo, že i když trávím s případem čtyřiadvacet hodin denně, abych si mohla být jistá, že bude naprosto aktualizovaný, kdykoli si o materiály někdo řekne, tak jsem vlastně úplně neschopná rozlišit, co je důležité a co ne. Proč by se měli připravit o potěšení z týrání bližního svého, když jsem tady dole, pěkně u základů celé pyramidy, k dispozici já? Ta bába má ale pravdu, když mi říká blbko. Hlavně když si uleví. Jsem špatně placená blbka, co si dopřávala čtrnáct dní schovávačky, aby sledovala pubertální, hyperaktivní nymfomanku, která se sjíždí koksem. Další z řady. Za ty dva roky, co u Reldancha pracuju, mi dávají samý takový případy: sledování teenagerů. Dělala jsem to stejně dobře jako kdokoli jiný. Tedy až do chvíle, kdy Valentina zmizela.

To ráno jsem šla v podchodu metra jen pár kroků za ní. Nebylo nijak těžké pohybovat se v davu všedního dne, aniž by si mě někdo všiml. A ta holka navíc sotva zvedla oči od svého iPodu. Když jsem procházela dveřmi, tak se přede mnou udělalo nějaké korpulentní starší ženské špatně, a když jsem viděla, že padá dozadu, tak jsem ji instinktivně chytila do náruče. No a pak, místo abych ji nechala ležet tam, kde byla, a hnula sebou, aby mi sledovaný cíl nezmizel, tak jsem u ní asi minutu zůstala, dokud se tam nezastavili další lidé. Valentinu jsem sledovala už dva týdny. Byla jsem si jistá, že ji — stejně jako každé ráno — zase najdu i se spolužačkami v kavárně u školy, jak se cpe mufinem a zapíjí ho kolou. Sedávala vždycky trochu vzadu stranou, držela si drobný odstup a mlčela. Ale tohle ráno tam Valentina nebyla, zmizela. Možná narazila na někoho špatnýho. Samozřejmě jsem začala uvažovat o tom, jestli si mě nevšimla třeba už dřív a teď nevyužila příležitosti dostat mě do průšvihu. Ale já nikdy neměla pocit, že by si někdy dávala pozor. Asi bych se neměla pubošům tak lepit na zadek a radši bych je měla začít chápat.

Jacqueline Galtanová si prohlíží fotografie rozložené na stole. Valentina se líbá s nějakým klukem v parku na lavičce, pěkně schovaná za metr vysokým křovím. Valentina si čmárá do svého zápisníku v osm hodin ráno. Valentina bere roha a nasedá na skútr k někomu naprosto cizímu, kdo zastavuje na červenou někdy pozdě v noci… Parťáka jsem s sebou totiž neměla. Jak káže rozpočtová realita, dostala jsem do tandemu notorickýho feťáka, který byl ochotný pracovat za jakýkoli prachy, hlavně když je dostal každej večer cash. Myslím, že mu jeho dodavatel provedl něco ošklivýho, protože mě jednou vůbec nepřijel vyzvednout, měl plný záznamník a nedalo se mu dovolat. Nikdo neměl potřebu za něho hledat náhradu. To on měl být pod oknem té holky, kdyby chtěla zdrhnout, stejně jako měl předevčírem hlídkovat před bránou u školy. Ale vlastně jsem měla štěstí, že jsem byla přímo na místě v tu chvíli, kdy zmizela. Většinu času jsem totiž neměla ani ponětí o tom, co ta holka zrovna dělá.

Na začátku sledování jsem postupovala podle klasického scénáře: řekla jsem jedné holce, která pro nás občas něco udělá, aby ji oslovila a nabídla jí za dobrou cenu neodolatelný Smartphone, který takzvaně „vypadnul z dodávky“. U většiny teenagerů jsme si vystačili s tím, že jsme rodičům vysvětlili, jak se dá ke špehování použít mobil jejich ratolesti. Ale Valentina mobil neměla a ani si netroufla vzít ten, co jsem pro ni připravila. To mi trochu udělalo čáru přes rozpočet: jen málokdy mívám příležitost sledovat děcka bez GPS dozoru.

Ta bába si přehazovala fotky jednu za druhou a přemýšlela. Pak zamířila svůj pohled na mě: „Ty zprávy jste psala vy?“ Řekla to tak laskavým tónem, abychom všichni měli čas vstřebat její předchozí nadávky. Pokusila jsem se o krátkou větu, ale neposlouchala mě. „A ty fotografie jsou taky od vás? Dělala jste svou práci dobře, dokud jste to všechno nenechala vyletět do povětří.“ Skotské

Virginie Despentesová 

Dítě apokalypsy, prel. Petr Christov, HOST: 2012, 304 strán

střiky, metoda manipulátorů: urazím tě, polichotím ti, sama po libosti rozhoduji o rytmu změn. Funguje to: její výčitky byly tak nepříjemné, že kompliment zapůsobil jako silná dávka morfia do otevřené rány. Kdybych měla tu drzost, lehla bych si na záda, aby mě mohla podrbat na bříšku. Zapálila si cigaretu. Deucené si ani nedovolil jí naznačit, že se to nesmí, a raději hledal očima něco, co by jí mohl nabídnout jako popelník.

— Doufám, že se osobně postaráte o to, abyste ji našli, že?

Super, líbím se jí, má mě místo boxovacího pytle. Čekám, až mi Deucené dá vědět, kdo si vezme vyšetřování na starost. Já pohřešování nikdy nedělala a v tomhle směru nemám vůbec žádné zkušenosti. On se ale obrátí na mě:

— Vy ten spis znáte nejlíp.

Klientka přikývne a na tváři se jí znovu objeví úsměv. Šéf na mě spiklenecky mrkne. Ten blbec vypadá, jako by se mu ulevilo.

vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk    facebook Pridať na FaceBook    print Vytlačiť

Najčítanejšie články

Najčítanejšie články za posledných 7 [30] dní

Inzercia