Naomi Alderman
George Platt Lynes
Mariateresa Di Lascia
Juli Zeh
Leila Slimani
Elena Ferrante
Maeve Brennan
Zadie Smith
Foto: Anka Zhuravleva
Donatella Di Pietrantonio
Elena Ferrante
Tessa Hadley
Katie Kitamura
Záber z divadelného spracovania románu
Michel Houellebecq
Oliver Sacks
Elena Ferrante
Elena Ferrante
Hamid Ismailov
Christine Angot
Leila Slimani
Isabelle Autissier
Andrei Makine
new yorker
Danielle McLaughlin
Jenny Erpenbeck
Hannah Arendtová
Roberto Bolaño
Saphia Azzeddine
Zygmunt Miłoszewski
Lena Andersson
Foto: Sergio Larrain
Roberto Bolaño
Jørn Lier Horst
Frank Tallis
Caitlin Moranová
Ingar Johnsrud
Jenny Offill
Petra Soukupová
Petra Soukupová
Katja Petrowskaja

1913

Egon Schiele

Ukážka z románu nemeckého autora Floriana Illiesa 1913 - leto jedného storočia.

Obavy, že by se rok 1913 mohl projevit jako nešťastný, tlačily současníky v zátylku. Gabriele d’Annunzio svému příteli daruje Utrpení svatého Šebestiána a věnování datuje z opatrnosti raději jako „1912 + 1“. I Arnold Schönberg zadržuje dech, kdykoli se objeví nešťastná třináctka. Nikoli bez důvodu vynalezl „dvanáctitónovou hudbu“ — základ moderní hudby —, jež se údajně zrodila ze skladatelových obav z toho, co přijde. Zrození racionality z ducha pověr. V Schönbergových kompozicích se číslice „13“ neobjevuje, ani jako takt, a ani jedinkrát jako číslo stránky. Když s nechutí zjistil, že by název jeho opery o Mojžíši a Áronovi (Moses und Aaron) měl mít třináct písmen, škrtl ve jménu Aaron druhé „a“ a od té doby se opera jmenuje Mojžíš a Áron. A teď tedy celý rok ve znamení nešťastné třináctky. Schönberg se narodil 13. září — a pomyšlení, že zemře v pátek třináctého, mu nahánělo panickou hrůzu. Jenže nic nepomohlo. Arnold Schönberg zemřel v pátek třináctého (ovšem teprve 1913 + 38, tedy v roce 1951). Přesto mu rok 1913 připraví ještě jedno pěkné překvapení. Na veřejnosti dostane pár facek. Ale popořadě.

···

Teď toto: Výstup Thomase Manna. Časně ráno 3. ledna Mann nasedne v Mnichově do vlaku. Nejprve si přečte několikery noviny a pár dopisů, pozoruje zasněžené kopečky Durynského lesa a v přetopeném kupé ho přepadají starostlivé myšlenky na Katju, která už zase vyrazila na léčebnou kúru do hor. V létě ji navštívil v Davosu a v čekárně u lékaře ho najednou napadlo téma pro velkou povídku, jenže teď mu tenhle příběh ze sanatoria připadá nesmyslný, až příliš odvrácený od světa. No ovšem, za pár týdnů by mu totiž měla vyjít Smrt v Benátkách.

Thomas Mann sedí ve vlaku a dělá si starosti o garderobu, nazlobený, že dlouhé cesty vlakem na šatech vždycky zanechávají

Florian Illies: 1913 

preklad Tomáš Dimter, HOST: 2013, 312 strán

tyhle sklady, pak si bude muset v hotelu nechat kabát přežehlit. Vstane, odsune dveře kupé a rozhodne se, že se trochu projde. Kráčí tak vzpřímeně, až si ostatní cestující myslí, že přichází průvodčí. Venku se míhají dornburské zámky, Bad Kösen, viniční svahy podél Saaly jsou pokryté silnou vrstvou sněhu, řady vinné révy se po nich táhnou jako zebří pruhy. Nakonec je to hezké, jenže Thomas Mann cítí, že jak se blíží k Berlínu, narůstá v něm strach.

Jakmile vystoupí z vlaku, okamžitě se nechá zavézt do hotelu Pod Lipami a na recepci se rozhlíží, zda ho poznali ostatní hosté, kteří se za ním tlačí k výtahům. Potom se odebere do pokoje, téhož jako vždy, aby se převlékl do drahého obleku a přičísl si knírek.

V Grunewaldu, na vzdáleném západním konci města, si ve stejnou hodinu v šatně své vily na Höhmannstrasse 6 váže motýlka a bojovně si nakrucuje konečky kníru Alfred Kerr.

V osm večer má jejich souboj začít. Ve čtvrt na osm oba nastupují do drožek. Míří do Komorního sálu Německého divadla, dorazí ve stejný okamžik. A ignorují se. Je chladno, oba pospíchají dovnitř. Kdysi v lázních Bansin na pláži u Baltského moře — to ovšem musí zůstat mezi námi — se Alfred Kerr, největší německý kritik a nejješitnější nadutec, ucházel o Katju Pringsheimovou, bohatou Židovku s kočičíma očima. Jenže ona toho myšlenkově dravého, pyšného Vratislavana odmítla a vrhla se do náruče Thomase Manna, prkenného hanzovana. Ale třeba mu to Kerr bude moci dnes večer oplatit.

Thomas Mann se usadí v první řadě a pokouší se o to, aby z něj vyzařoval klid. Dnes večer má berlínskou premiéru Fiorenza, divadelní hra, kterou napsal, když se zamiloval do Katji. Jenže tuší, že by mohla skončit debaklem, ta hra byla jeho problémovým dítětem už dlouho. Aby se zabránilo dramatu, neměla se knížka dramatizovat, napadne ho. „Leccos jsem se snažil zachránit, nevěřím ale, že mě poslechli,“ napsal Maximiliánu Hardenovi, než se z mnichovské Mauerkircherstrasse 13 vydal do Berlína.

Nabíhat si na vidle i s rozběhem nesnáší. To není hodno člověka formátu Thomase Manna. Ale to, co viděl v prosinci na zkouškách, nevěstilo nic dobrého. Nuceně sleduje hru, jež má probudit k životu vrcholnou florentskou renesanci, jenže představení postrádá spád, je to spíš uf než Uffizi.

Mann si dovolí kradmý pohled přes levé rameno. Tam, ve třetí řadě, objeví Alfreda Kerra, jehož propiska se zuřivě míhá po rozevřeném notesu. Temnota v hledišti je hluboká, ale Mann si přesto myslí, že na Kerrově tváři rozeznává úsměv. Je to úsměv sadisty, který se raduje, protože tahle inscenace mu nabízí tu nejlepší látku k trýznění. Kerr zachytí neklidný autorův pohled a po tváři mu přeběhne blažený výraz. Užívá si, že má teď Thomase Manna a jeho nepovedenou Fiorenzu ve svých rukou. Neboť ví: Zatne pěst velmi silně, a když sevření povolí, snese se Fiorenza k zemi bez života.

Opona padá a rozezní se přívětivý potlesk, dokonce natolik přívětivý, že režisérovi se v jeho jediné opravdu zdařené inscenaci poštěstí pozvat Thomase Manna dvakrát na jeviště. V následujících týdnech se o tom Mann nikdy neopomene zmínit v nesčetných dopisech. Dvakrát! Takže se snaží důstojně uklonit — dvakrát! —, ale působí spíš neohrabaně. Ve třetí řadě sedí Alfred Kerr a netleská. Ještě v noci, poté co dorazí do své vily v Grunewaldu, si nechá přinést čaj a pustí se do psaní. Slavnostně se usadí k psacímu stroji a jako první se na papíře objeví římská jednička. Kerr své odstavce čísluje, jako by šlo o svazky sebraných spisů. Nejdřív si brousí šavli: „Autor je jemná, poněkud útlá dušinka, jejíž kořen má svůj klidný domov v trpělivé zadnici.“ A pak tasí: Dáma Fiorenza, jež měla zřejmě představovat symbol Florencie, je zcela neživotná, hra šustí papírem, je nepřirozená, suchá, slabá, kýčovitá, zbytečná. Tak tohle jsou jeho slova.

Kerr očísluje desátý odstavec, dokončí práci a spokojeně ze stroje vytáhne poslední list. Poprava.

Když následujícího rána Thomas Mann nasedá do vlaku směr Mnichov, Kerr nechá dopravit článek do redakce novin Der Tag. Vyjde 5. ledna. Thomas Mann si ho přečte a zhroutí se. Je „nemužný“, píše Kerr — to Manna zasáhne nejvíce. Nezáleží na tom, zda tím Kerr naráží na Mannovu utajovanou homosexualitu, nebo jestli to jako narážku chápe jen Mann. Kerr ví přesně — jako jenom už Karl Kraus —, jak slovy tnout do živého. Každopádně Thomas Mann se cítí hluboce zasažen, „až do krve“, jak píše. Celé předjaří roku 1913 se z této kritiky nevzpamatuje, v žádném dopise nechybí odkaz, neuplyne ani den bez zlosti na toho chlapa, na toho Kerra. Mann píše Hugu von Hofmannsthalovi: „Tušil jsem, co přijde, ale překonalo to všechna očekávání. Jedovatý plivanec, v němž si i nic netušící člověk musí všimnout autorovy touhy vraždit!“

To napsal jenom proto, že mě nedostal on, ale ty, milý Tome, utěšuje ho Katja poté, co se vrátila z léčení, a mateřsky ho hladí po pěšince.

···

Dojde k založení dvou národních mýtů: V New Yorku vychází první číslo časopisu Vanity Fair. V Essenu otvírá matka Karla a Thea Albrechtových prototyp prvního supermarketu Aldi.

···

A jak se vede Ernstu Jüngerovi? Na „dvě minus“. Aspoň tak zní hodnocení, které sedmnáctiletý Jünger dostal v reformované škole v Hamelnu za slohovou práci o Goethově Heřmanovi a Dorotě. Jünger sice napsal: „Epos nás zavádí do doby francouzské revoluce, jejíž planoucí, mihotavý jas vyrušil ze spokojené dřímoty každodennosti dokonce i mírumilovné obyvatele poklidného údolí Rýna.“ Jenže pro učitele to nebylo dost dobré. Červeným inkoustem poznamenal na okraj: „Způsob vyjadřování tentokrát příliš věcný.“ Takže: Ernst Jünger byl věcný už tehdy, kdy ho všichni ostatní ještě ani nebrali vážně.

···

Každé odpoledne vchází Ernst Ludwig Kirchner do nově zbudované podzemní dráhy a jede až do stanice Postupimské náměstí. Do Berlína s Kirchnerem právě přesídlili i další malíři skupiny Die Brücke (Most) z Drážďan, onoho nádherně zapomenutého letního barokního města, kde skupina vznikla: Erich Heckel, Otto Mueller, Karl Schmidt-Rottluff. Dříve představovali tajné společenství, sdíleli barvy i ženy a jejich obrazy byly jeden od druhého k nerozeznání — ale Berlín, tohle pulzující a překypující město, z nich dělá individualisty a podřezává mosty, které je spojují. V Drážďanech bývali spolu a chtěli oslavovat čisté barvy, přírodu a lidskou nahotu. V Berlíně jim hrozí, že zahynou.

Ovšem čerstvý třicátník Ernst Ludwig Kirchner se v Berlíně najde. Jeho umění má městský ráz, je drsné, postavy sáhodlouhé a jeho kreslířský styl tak hektický a agresivní jako město samo, obrazy nosí na čele mour metropole jako nějaký nátěr. Už ve vagónech podzemní dráhy malířovy oči lačně nasávají lidské podoby, na klíně črtá první rychlé studie, dva tři tahy tužkou, muž, klobouk, deštník. Pak vystoupí, vtlačí se do davu, se skicáky a barvami pod paží. Táhne ho to do restaurace Aschinger, kde může zůstat celý den, zaplatí-li si polévku. Tam tedy Kirchner vysedává a pozoruje a kreslí a pozoruje. V zimní den se brzy smráká, hluk na náměstí ohlušuje, je to náměstí s nejrušnější dopravou v Evropě a neprotínají se na něm jen hlavní dopravní tepny, nýbrž také linie tradice a moderny: kdo za dne vyjde z podzemní dráhy do sněhové břečky, uvidí ještě koňské povozy převážející sudy, hned vedle první noblesní automobily a drožky, které se snaží vyhýbat kobylincům. Přes velké náměstí projíždí několik tramvají najednou, a když vjedou do zatáček, rozlehlý prostor vyplní skřípavé, kovové kvílení. A mezi tím: lidé, lidé, lidé, všichni spěchají, jako by chtěli dostihnout čas, nad nimi reklamní cedule velebící párky, kolínskou nebo pivo. A pod arkádami elegantně nastrojené kokety, prostitutky, jediní lidé, kteří se na tomhle místě téměř nehýbou, stejně jako pavouci na okraji pavučiny. Před obličejem mají černý vdovský závoj, aby unikly policejnímu dohledu, ale především jsou vidět jejich obrovské klobouky, prapodivné věžovité stavby s pery pod plynovými lucernami, jejichž zelené světlo se rozsvítí, jakmile nastane brzký zimní večer.

vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk    facebook Pridať na FaceBook    print Vytlačiť

Najčítanejšie články

Najčítanejšie články za posledných 7 [30] dní

Inzercia